‹-

Střípky  textů  nosím  v  hrsti
¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯

Den pod psa.  
Helza

  Bylo prvního, asistence dražší - tudíž méně hodin. A já se na procházku s mým starým psím přítelem těžce hrabala sama.
  V parku mě odchytili hoši v uniformách, sotva jsme vešli. Bertík nebyl na vodítku. Měl pouze košík. A že bylo vedro, plazil se vedle mého vozíku. Stačilo natáhnout ruku a chytit jej za obojek. Nestačilo to však našim strážníkům - zákon je zkrátka zákon. Že nejde vést psa na vodítku a současně točit koly invalidního vozíku, je nezajímalo. Vybrali si pokutu a vyhnali mě ven.

  Mezitím muži v montérkách stačili rozkopat chodníky na obou mně dostupných přechodech tak, že jsem ztratila možnost vrátit se bez pomoci domů. Nějaký muž mi pomáhal přes výkopy a já se zeptala, jak dlouho bude rozkopáno.
    "Až to bude, tak to bude, paninko. Nebo chcete vyletět do luftu?"
  Ječel na mně stokilový chlap z jakéhosi pidibagříku.
    "Podepište nám to a my to zasypem. Až to bouchne, bude to na vás."
  Přidával na hlase i zuřivosti, a jak jím cloumala zlost, já se hlemýždím sunem pomalu vzdalovala.

  Odpolední bouřka zchladila vášně a já doma opakovaně ohřívala vychladlé kafe, zatím co muž seděl v autě, přirytém dekou, odhodlaný ho v případě krupobití bránit. Nejspíš vlastním tělem.

  V noci, přímo pod oknem ložnice se konaly tajné závody nadupaných tuningů. Jekot pneumatik, řev týraných motorů, šílené hudby a zblblé omladiny ztichl až nad ránem, kdy manžel, který tu skvělou párty celou prospal, vstával do práce. Já si otevřela okno a konečně usnula. Zpěv ptáků, vlahá, čistá vůně svítání a šum kropících vozů vytvořily iluzi lesa, potoka i splavu a vyloudily sen. Ten nakonec v šest hodin ráno přerušili popeláři.

  Vstala jsem, dala si sprchu a vyjela se psem do parku. Byl bez fíků, plný pejskařů a pejsků bez košíků i bez vodítek. Bylo tam krásně a bylo mi fajn.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


Bertíkovo očkování.  
Helza

  Muž stál v předsíni a nervózně povykoval: "Už jedem, babčo"!
  Jeli jsme k veterináři a byli jsme objednaní na deset. Křižovatky zářily červenou a přes přejezd projížděl vlak. Byl dlouhej a jel pomalu.

  Dorazili jsme těsně před desátou. Na stole už ležel pejsek a pan doktor mu odebíral krev.
  Ale i kdybychom přijeli dříve, pustili bychom ho. Na krev a odpolední operaci totiž čekala stařičká fenečka s nádorem. Aby operaci ona i její srdíčko zvládli, už druhý den dostávala krevní transfuze. Tato byla poslední.
  Vše bylo neskutečné, až snové. Pejsek byl drobounký voříšek, museli mu krev brát hodně pomalu a hodně dlouho. On byl ale nesmírně trpělivý a hodný. Jako by věděl, že jde o něco moc důležitého. Nakonec seskočil a odcapkal, jako by se vůbec nic nestalo.
  Pejska vystřídala na stole nemocná psí babička. Než ji pan doktor připravil a zavedl kapačku, bylo v čekárně plno a ticho. Vládla tam nepopsatelná, až tajemná, teskná a přitom zvláštním způsobem povznášející atmosféra. Všem bylo do pláče, ale všichni se snažili podržet čekající paničku. A v duchu přitom mysleli na své pejsky. Na to, jak je čas s nimi a vlastně s kýmkoliv, drahocenný a ať je jakkoliv dlouhý, tak je nakonec tak zoufale krátký.
  Ale ve vzduchu se s touto tichou bolestí a smutkem tetelilo i něco velice krásného. Nesmírně jemný, letmý dotek souznění, který v nás rozprostřel zvláštní, podivuhodně nepolapitelný pocit pokoje. Svět citů se pootevřel, propojil a láska beze slov tiše proplula mezi námi.

  Odpoledne jsem měla docela jiné plány. Jeli jsme však domů, po obědě přišly děti a bylo mi milo.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


Podvečer na sklonku léta.  
Helza

  Konec týdne potýral město nesnesitelným vedrem.
  Sedíme s pejskem v autě před obchodem, čekáme na muže a já koukám přes sklo na chatrnou, malou a zaprášenou jablůňku na parkovišti. Jediné jablíčko na tenké větvičce jakoby náhle ohlásilo blížící se podzim a na mne padl smutek. Nebyl to pěkný smutek - tichý a poetický - ale smutek opravdový. Temný a beznadějný.
  Vtom přichází můj drahoušek. Nákup mizí v kufru a jedeme k jezeru za městem. Tam vytahuje z auta vozík, posadí mě na něj a veze k vodě.

  U jezera je klid. Slunce, pomalu se klonící k západu, zbarví rozpálenou srpnovou oblohu do ruda a svět se náhle změní v nehybné, snivé, čarokrásné ticho.
  Blaženě pozoruji svého muže, který trpělivě hází do vody červenou činku a Bertíka, jak s ní vesele plave sem a tam, jak ji tichounce vytahuje z vody a mám dojem, že dnes i ta hračka usedá na poklidnou hladinu tak nějak jinak. Skoro něžně.
  Mladá dvojice si svlékla šaty, po špičkách se neslyšně vnořila do vody a tiše odplavala někam za obzor.
  Přichází dívka v růžových šatičkách, s udicí, květovanou dečkou a jezevčíkem Edíkem.
  Graciézně, pečlivě si skládá nádobíčko, všechno okolo sebe úhledně porovnává, pak líbeznými prstíky a ladným pohybem nahodí a v tom voňavém, všepohlcujícím a nadpřirozeném tichu se půvabně posadí na svou květovanou dečku a kouká na tu krásu.
  Mezi poněkud zpustlými rybáři je nepřehlédnutelná. Nejen tím, že je dívka, ale tím, jak je půvabná, vznešená a ladná, tím, jak čisté a uspořádané je její místo. Tím, jak splývá s krásou a kouzlem okamžiku, jak podtrhuje a stupňuje už tak neskutečné čaro rozprostírající se nad jezerem.
  Čírky a vzdálené korálky pomalu se pohybujících hlav posledních plavců krášlí hladinu a labutě na opačném břehu, obdivovány a krmeny dětmi, hrdě a vznešeně ignorují rozdováděné psí smečky.
  Edík vytrvale pobíhá za Bertíkem, který, jako zkušený psí harcovník, předstírá naprostý nezájem.
.
  Sedím na vozíku, vyhřívám se v posledních paprscích zapadajícího slunce a mou duši něžně kolébá vše prostupující pokoj. Vstřebávám atmosférou, opíjím se jí, jsem jí zcela protknuta, prosycena a naplněna až po okraj.
  Smutek je dávno pryč a něco ve mně přetéká teplem, láskou a štěstím.

  Podvečer na sklonku léta již krásně voní blížícím se podzimem.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


Babí léto.  
Helza

  Září rázně ukončilo dětem letní radovánky. Ze zahrad zmizely bazény, vesnici zavládlo ticho a mě opět zaskočilo laskavé kouzlo babího léta.
  Mám ráda babí léto. Je tiché, pokojné, laskavé a vlídné. To pravé, žhnoucí léto, je divoké, neklidné, bouřlivé, je plné napětí a vášní, jeho vůně jsou náruživé, nepokojné, přitom tak lákavé, tak krásné.
  Babí čas zjemní do pastelů to hýření divokých barev pestrých květů a kraj vyzdobí úrodou jablek, hrušek, ořechů a vína. Nádhera sklizených dýní, dozrávajících v závětří na sluníčku, skrášlí kdejaké zápraží spolu se svazečky česneku, cibule a kdejakých bylinek. Sluníčko je přívětivé, oblohou se prochází nízko a jeho nenechavé paprsky zvědavě nakouknou všude tam, kam v létě neproklouzly. Rána se probouzí z mlh a jsou dlouho zdobená rosou, kouzlící šperky plné diamantů v jehličí, na každé bylince i pavučince v trávě. Ptáci se slétají, na čerstvě poryté půdě sbírají brouky a ve velikých hejnech zpívají nové písně. Písně plné melodie dálek a očekávání dlouhých letů a cest.
  Blíží se čas barev podzimních stromů.
  A já vím, že s podzimem přijdou deště a dny budou vlahé a mystické a já budu opět zpívat o jejich kráse. Vím, že v zimě budu jásat nad bílou a jiskřivou zimou a na jaře nad jarem a potom, v tom pravém, horkém a smyslném létě, je budu oslavovat, se smutným povzdechem, že už se blíží to léto babí.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


Podzimní smutek.  
Helza  

  Všimli jste si někdy pošťáků, jak se stále smějí a hýří dobrou náladou?
  Mých třináct předdůchodových let s poštou na zádech a v taškách, na pochodu ulicemi města za každého počasí, mě obdarovalo stejně.
  Dnes bláznivě a nade vše miluji každý roční čas a vždy, když nastane, pevně a upřímně věřím, že je to ze všech ročních dob právě ta doba nejkrásnější. Je podzim a já dnes naplno a bez výhrad miluji podzim.
  Miluji ten čas, kdy horké, vášnivé a žhavé dny vystřídá vlídné a laskavé teplo babího léta, miluji barvící se listí, slunce vrhající dlouhé stíny, zralé ovoce v bedýnkách pod stromy, děti pobíhající s draky a válčící spolu na hromadách spadaného listí, miluji ptáky, houfující se k odletu, havrany na polích, večerní šera, ranní mlhy i severní větry.
  Miluji ten kouzelný, tajemný, nadpozemský klid blížící se zimy, násobený fantazií sochaře podivuhodných a bizardních stromů bez listí. Miluji všechno to neskutečné množství proměn a podob, které přináší podzim.
  Miluji i podzimní plískanice, mlhy a déšť, které vás obklopí ať kamkoliv kráčíte a vy jdete, jste náhle sami, jen se svou duší, uprostřed zmatků a vřavy města, srdce si nesete na dlani, svět jste jen vy se svými sny, svět voní deštěm, tlejícím listím, a vzpomínkou na léto. Podzimní déšť vás tiše kolébá poezií smutku a jeho náruč je stejně zemitá, jako nadpozemská. A obejme-li tě tvůj podzimní smutek, je to smutek krásný.
  Podzimní smutek patří k plnosti pocitů života a tak, jako bych se cítila prázdná a nenaplněná bez pocitu lásky, smíchu, radosti a štěstí, cítila bych stejnou, byť pro mnohé nepochopitelnou, prázdnotu v duši bez svého podzimního smutku.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


Nečekaný dárek.  
Helza

  Je Zlatá neděle a já mířím s Bertíčkem do parku. Míjíme maličkou kamennou vietnamskou prodejničku s obečením. Občas tam něco koupím. Jednou za rok tričko, jednou za uherský rok kabelku a tak. Nic moc. Ale Bertík vběhne dovnitř, začmuchá si, prozkoumá, občas objeví svačinku majitelů. A majitelé, manželský pár, se potom smějí a tak se pozdravíme, něco prohodíme, vyměníme úsměvy.
  Dnes mrzne, dveře krámku jsou zavřené. Drobná majitelka však najednou vyběhne a podává mi krásné, teplé rukavice a svou roztomilou vietnamskou češtinou mi přeje k Vánocům.  

    "Dárek - teplý ruka - móc hodný paní."

  Uchopí mě za obě ruce a já z ní náhle cítím tolik vřelosti, srdečnosti a lásky, až mám neodolatelnou chuť ji obejmout a políbit.   Neudělala jsem to. Styděla jsem se. Styděla jsem se v tu chvíli tam a stydím se za sebe tady i dnes.
  Své city cedíme zrcadlem studeného davu, dusíme je pragmatismem světa a srdce, přeplněná nerozdanou láskou, pomalu potápíme v moři kultivované decentnosti a obav, že budeme světu pro smích. Ano, my nejsme k smíchu. Chováme se zdvořile, ovládáme city, za to však pomalu a neslyšně ztrácíme to, proč chceme být tak skvělí. Ztrácíme to, po čem toužíme ze všeho nejvíc, ztrácíme lásku.

  Když se pak vracím mrazivou Zlatou nedělí domů, napadá mě, že si nesu dárečků víc. S rukavicemi na rukou i hřejivou, voňavou člověčinu v duši a v srdci malinkou, křehkou sazeničku moudrosti.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


Vzpomínka.  
Helza

  Trápí nás zima a krátké dny. Jdu zasněženou bílou ulicí, stíny lamp mi okolo tančí na cestu a myslí se prochází vzpomínka.
  Slunce se tichounce probouzelo do červánků a já táhla vonícím ránem vozík plný novin snad tím nejkrásnějším koutem spícího města. Minula jsem zahrádky kvetoucích šeříků, zlatých dešťů a pivoněk a zatočila na cestu okolo trati, lemovanou rozkvetlými šípky. Všechny ty barvy, vůně, jarní cvrlikání ptáků, svěží ranní vzduch - celá ta svěží nádhera až brala dech. Mě však přesto najednou zaplavil nepochopitelný smutek a touha, podivná a teskná.
  Náhle jsem byla sama. Už jsem nekráčela jarním ránem rozkvetlého města. Šla jsem pouští, vše okolo mne bylo najednou čisté, tiché a prosté. Pohltila mě nepopsatelným způsobem chudoba vjemů ničím nerušící hlas mého srdce a šepot mé duše.
  Ta vzpomínka na bělost, touhu a čistotu pouště nebyla moje. Pouze vstoupila do mé mysli, spolu s nevyslovitelným a hlubokým smutkem nad vší tou ohlušující vřavou barev a nádhery světa a já náhle pochopila. Ten smutek, tu touhu, tu krásu ticha i nádheru volnosti prostoru a ničím nerušené čistoty kraje.

  Nikdy jsem nevytáhla paty z Moravy. Ale tehdy jsem vzlétla hodně vysoko a dolétla hodně daleko a s tím podivným smutkem a tichou touhou jsem se nasytila nepolapitelným pocitem štěstí a lásky, který ve mně žije dodnes a dodnes mě živí ve dnech hladových.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


Já a živly.  
Helza

  Venku je mráz, v ulicích ticho, lidé jsou zalezlí u kamen.
  Přiznám se, nemám ráda letní vedra. Před vedry neuteču. Ale prodírat se sněhem, občas i vichřicí, táhnout závějemi vozík plný novin, mít holé ruce plné ledových klíčů od domů a přesto horké i v nejkrutějších mrazech, klouzat se a občas upadnout na ledu, to jsem si v dobách své profesní poštovní slávy podivným způsobem zamilovala. Jak já jenom milovala ten úžasný, až "Hemingwayovský" pocit člověčího setkání s bouřícími živly. Pocit, že je něco silnějšího než ty. Něco nad tebou, něco, s čím nemusíš, ba, ani nemůžeš bojovat, neboť je to marné. A ty se náhle cítíš nepatrný, nicotný a přesto, nebo právě proto šťastný, když v objetí této moci vítězíš už pouze sám nad sebou. A jdeš dál a dál, jenom ty sám, pouze za svým cílem.

  Venku je mráz, v ulicích ticho. Já sedím doma a přemýšlím o štěstí.
O záhadném, podivném a nepochopitelném štěstí těch, kteří musí bojovat. Skutečně, tvrdě, den co den, sami se sebou, tváří v tvář živlům, nemoci, smrti či osudu...A přece jsou šťastni.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


Noc vítězství.  
Helza

  Píše se rok 1969. Dny okupace, dny po ní, dny Jana Palacha, Jana Zajíce a dny poté. Dny, na které nelze zapomenout. Noc z 21. na 22. března, noc, kdy jsme si druhým vítězstvím nad "sbornou" na MS v ledním hokeji zajistili bronz, patří k nim.

  Utkání skončilo a my lítali i se sousedy po domě jako šílení a nedbaje už tak dost vykřičených hlasivek, hulákali z oken. Nakonec, okolo půlnoci, jsme vyběhli do ulic.
  Ulice se už hemžily lidmi, začal se tvořit průvod. Křičeli jsme, zpívali hymnu a "tu naši písničku českou", kroužili městem a nabírali další a další malé průvodečky z okolních ulic. Takto jsme došli na náměstí, kde už jásal obrovský průvod hlučně se valící z druhé strany města. Řičeli jsme štěstím ze setkání, rázem splynuli v jedno a s ještě větším řevem vyrazili směrem k ruským kasárnám.
  Bylo už hodně po půlnoci, když jsme k nim dorazili. Za všeobecného jásotu a výkřiků 4:2 a 2:0, jsme těmito skóre okamžitě popsali celý kasárenský plot i vrata. Ta se už pomalu otevírala. Vyjely dva tanky. Z věží vykukovali vyděšení, nic nechápající vojáci se samopaly, cosi řvali a mířili na nás. Byli jsme tak zblblí štěstím a davovou psychózou, že jsme okamžitě na oba tanky vylezli a celé je popsali. Zmatení vojáci netušili o co jde.
  Jak to, že jsme měli najednou v rukou křídy, nevím. A dodnes nechápu, jak se vlezlo tolik lidí na pouhé dva tanky, jak se nám podařilo na ně vylézt a seskákat z nich dřív, než zajely zpět za vrata. A jak to, že ti vojáci nakonec nestříleli.
  Když tanky zmizely a vrata se zavřela, otočili jsme se a rozvášnění i povzbuzeni tímto pomyslným úspěchem pochodovali na Envelopu - ruské tábořiště u řeky uprostřed města. Tady bylo tanků opravdu hodně. Popsali jsme co se dalo, ale díky množství po zuby ozbrojených vojáků, kteří nebyli za vraty, ale všude kolem nás, jsme nakonec byli jaksi vytlačeni mimo tábořiště. Zde nebyla světla, jen hluboká tma, armáda "přátel" nás fackovala svými světlomety a my, i když jsme ten náš směšný boj nakonec vzdali, jsme se plni nadšení a šťastní rozcházeli a navzájem různě doprovázeli, neznámí neznámého, až do rána.

 Kupodivu a navzdory smutné realitě pádu krásného snu Pražského jara jsou tyto vzpomínky nádherné. Asi tím, jak jsme tehdy byli stmeleni. Asi tím, jak jsme spolu dýchali jedním dechem.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

‹-