Je listopad, svatého Martina

Kalendář nelže, zima už začíná
A chudák, jenž žádnou adresu nemívá
Studenou peřinou sněhu se přikrývá
Ten zimu proklíná.

Ale i ten kdo domov má
V něm u krbu sedí
V houpací křesle si hoví
Pejska si na klíně hladí
Vlněným plédem se halí
Kdo voňavý punč si dopřává
Kdo v pelíšku kočičku uspává
Kdo ženu i veselé děti má
I ten zimu proklíná.

Když vnučka s babičkou pak sněhem se brodí
Okénka aut když námraza zdobí
Cestičky z garáží když ráno sníh pokrývá
A uhlí ve sklepích všem kvapem ubývá
To každý už zimu proklíná.

Když potom na horách sněhu už ubývá
A hotýlek maličký už moc plný není
Když rybník i sněhulák roztají
Ty koukáš se po kraji
Jak bílý se v šedivý mění
Dál zimu kdekdo z nás proklíná.

Ale dnes, na svatého Martina
Když v teplém pokoji, kde sejde se rodina
Usedneš k večeři, za oknem severák
Voňavá svíce se rozžíná
Vánoce připomíná
Ty těšíš se zimu - už začíná.

Zima je tichá, je bez příkras, je čistá
Je jisřící mrazem a mrazem vzduch voní
Když lehounké kroky ve sněhu zvoní
Pak tajemným kouzlem celý svět promění
Závojem drahokamů sněhových vloček kraj zahalí
Zima je mámivé, bílé, ledové království.

Zima je tichá, je bez příkras, je prostá
Ukrytou vzpomínkou na léto někdy nás oblaží
Jindy zas příslibem jarního tání vstoupí k nám do srdcí
A po věky ozvěnou Betléma zpívá
O tom, že životem nejdeme sami
O tom, že Bůh nás provází.

Zima je bílá, zima městům sluší
Zima je bílá, rozverná a svěží
Lyžaři v parcích nové běžky zkouší
Zamrzlý rybník kluky s hokejkama čeká
Klouzačka na kopci k rychlé jízdě láká
Děti a Mrňata si staví sněhuláka
Sněhových koulí rozzuří se vákla
K večeru čtou mámy dětem pohádkové knížky
Tátové tajně vyjídají lednice i spížky
Zelí v komorách už vytahují z dížky

Máma pak zadělává na koláče
Snad nikdo nevyruší zimní spáče
Pod sněhem spící žluté pampelišky
Medvěda, lišky, sysla, malé myšky.

Středy a čtvrtky, za nimi pátky
Nemění plán, nedělá zmatky
Jde pouze vpřed a neběhá zpátky.

Ze synů otce
Z dcer dělá matky
Z otců pak dědky
Z matek zas babky
S předponou pra
Podniká hrátky.

Laskavé vrývá do tváří vrásky
Na stříbro mění ze zlata vlásky
Možná má nerad bezduché krásky.

Krásu a sílu tiše nám ukrajuje
V nitě je přetavuje
Ve žhavé peci života
Lásku z nich v srdcích vyplétá.

Proč asi
Princezny pláčí
V zahradách růží
A kouzelné krásy?
Proč srdce jim chladnou
Proč bolestnou touhou
A neklidem chřadnou?

Protože pro růže
Nevidí sedmikrásky
Ty vlídné dotyky
Věčné Boží lásky
Jež tiší a plní srdíčka radostí
Svou prostinkou krásou
Zpívají o štěstí.

Mé víly mají svou sedmikrásku
Ty čarovné, tančící nohatice
U ní se učí a dýchají lásku.
Tichou a laskavou
Maličkou vílu.

Modrovlásku.

Jaro mé srdce rozezpívá netušíc
Zda v písních se obrazy rodí
Či naopak.

♡♡♡

Orchestr dešťů a teplého vánku
Tě večer kolébá k spánku
V trávě se třpytí po ránu rosa
Ty s ptáčaty zpíváš
Tancuješ bosa.
Jsi sluncem oděna.

V moři těch barev
Květů a vůní
Jsi ztracená.

Tuším, co víly provádí
V májové noci
Na měsíci
S vílími chlapci.

Polibky čarují
Smějí se velice
Když dolů koukají
Na člověčí dvojice.

Když se pak milují
Padají z měsíce
Zmatené ženy.

Tak víly se ztrácejí.

Slunce ti zhaslo nečekaně.
Tiše tu stojíš
Přemýšlíš
A záříš.

Vzpomínky hřejí i bolí
A ty je ztrácíš
Proto se bojíš
Tmy v srdci se děsíš.

Proč dále však stojíš
Proč srdce tvé nenaříká
Proč stále tě hřeje
Co je tak prozařuje?

To láska Boží dál v tobě žije.
A ty srdcem horoucím
Na cestu duším
Smutným a zbloudilým
Záříš.

Když život se ti náhle zboří
Tvé sny a plány rázem shoří
Tvůj osud není v slzném moři
To jen tak tajuplně lásku tvoří.

Tvoří ji v těch, co pomáhají
A pouta, která uvězňují
Zraňují a omezují
Trpělivě rozplétají.

Tvoří ji v těch
Co s pokorou v duši
Tu pomoc z lásky
S láskou přijímají.

Společně zámky odmykají
Společně brány otvírají
Síťoví temnot rozplétají
Přepevné uzly rozvazují
Spolu tak bariéry boří.

Někomu v kapse peněženka praská
Jiný má hlavu génia
Tu kráčí holka až moc hezká
Tam kluk bicepsy jak ze železa má.

Každý své bohatství si hrdě nosí
Obdiv a potlesk očekává
Věří, že velké štěstí nosí
Jen velký majetek a převeliká sláva.

Proč pak však v koutku tajně poplakává?
Proč o pohlazení tak často mlčky prosí?

Protože různá bohatství my získáváme
A nevadí, když kapsu prázdnou máme
Když poklad největší v svém srdci ukrýváme.

Protože komu láskou drdce překypuje
Byť velmi hluboko má do kapes
Ten každý den tu lásku lidem poskytuje
Každý den radost někomu z vás dává
Ten denně štěstí dotýká se
A sám šťastný je
Určitě i dnes.

Dnes slavil jsem a měl už čtrnáct svíček
Prohlásil Martin a podal mi památníček
Letmo jsem koukla do poliček.

I já měla kdysi památníček
Měl růžový obal a plničko růžiček
V zahradě rozkvetlých srdíček.

Uvnitř byl plný kresbiček
Podivuhodných lidiček
Zajíčků, motýlků, pejsků i kočiček
Medvídků ptáčků i rybiček.

Byl pln milých přáníček
Veselých i poučných básniček
Též pravopisných chybiček
I prapodivných slovíček.

Škoda, že chyběl mi kufříček
Či aspoň pár malých bedniček
Nebo jen z papíru krabiček
A hlavně půda - v ní místa kousíček.

Schovala bych si ten deníček
S obalem z růží a srdíček.

Když potom přišla léta dospělosti
Let horskou dráhou utkanou ze starostí
Na pilířích štěstí skokem se řítíš přes radosti
Čas krutě prohráváš v souboji s nadrychlostí
Pak vzpomínky nehledáš, jsou pouhou minulostí
Zbytečnou, mizivou, nicotnou maličkostí.
Já do sběru jsem dala památníček.

Už dávno jsem sfoukla tu svou kopu svíček
Když Martin mi přinesl památníček
Dnes vzala bych do dlaní ten zlatý klíček
K tajemným dveřím bez rolniček
Za dveřmi důlek od kuliček
Klučičí řev, pištění od holčiček
Sukýnky růžové, copánky bez mašliček
A já zpod unavených víček
Zas koukala bych se do tvářiček
Svých dávných spolužáků a spolužaček
Kdybych měla svůj památníček.