ZÁPISNÍK I:
Tak tohle by mělo být něco, jako můj deník. Tedy deník bych měla psát nejspíš chronologicky a docela pravidelně. A na to o já nějak nejsem. Tak tedy zápisník, to se mi jeví příhodnější.
15. 8. 2015
Už pátým rokem bydlíme v Seničce a já doposud nic kloudného nenapsala. Chybí mi poezie města, poezie hemžení davů, poezie situací a obrazů, poezie tisíců duší.
V Seničce je krásně - až příliš. Pokoj a všudepřítomná láska, vlastně netuším, jak popsat to, co prožívám, ale pravdou je, že jakobych neměla o čem psát. Jakoby svět okolo zůstal stát a já ho žila tiše a bez překvapení, která ve mně vždy probudila tu sžíravou potřebu vzít pero (tedy sednout k počítači) a psát "O té kráse." O kráse proto, že všechno jsem prožívala s nadšením a údiven dítěte, údivem nad tím, jak jen může být člověk krásný v těch tisících podobách a situacích ve kterých jsem ho potkávala.
Možná deník mi pomůže psát o kráse nenápadné, tiché, vlídné, pokojné, kráse, která na sebe neupozorní a která ničím nepřekvapí. O kráse psané bílou křídou na bílé tabuli. Kráse neviditelné, snad místem, snad věkem, či obojím.
Pokusím se o to.
22. 8. 2015
Konečně jsme Hanynce sundali límec a abvazy a konečně se po třech týdnech hlídání řádně vyspali. Hanynce, naší šestileté fence, kterou jsme do naši rodiny přijali v květnu tohoto roku, protože se o ni neměl kdo starat. Hanynce, kterou jsme nechali vykastrovat a odstranit jí "vlčí drápky" a která má už stehy vytažené, která je už teď zdravá a je celá naše. Moc jsme se báli jak to zvládnem. Jsme unaveni, ale zvládli jsme to.
7. 9. 2015
Jak podivné je, či bylo toto léto, jak podivně začíná podzim! Tropická vedra náhle střídají dny nepříjemné, studené, mnohdy deštivé. Vlastně jen stěží nalézám chvíle, které lákají ven. Jsou dny, kdy sluníčko, sice hřeje a laská, doslova mě koupe v blaženém pocitu objetí paprsků něžých i vášnivých, avšak za chvíli mě svým žárem ubíjí, žárem tak žhnoucím, že mě zažene domů. Poté se ochladí ze dne na den, zprudka a tak moc, že se balím do bund a do tepláků a ven se musím nutit. Nejraději bych zatopila v krbu a zalezla pod peřinu.
Muž už třetí den kope brambory, jsou krásné, ale zem je tvrdá, jde to pomalu. Zahrada je plná slunečnic. Dýně jsou sklizené, leží na terase pod střechou, čekají, až je přeneseme do prádelny a okolo Vánoc zavaříme. Malá, oranžová hokaida jsou sklizená dávno, v kuchyni na okně vypadají vesele, teplo jim nevadí, mohou zdobit parapet dokud se nesní. Rajčatům a paprikám se kupodivu daří, sklenice s leči a protlaky už zaplnily pár polic ve spíži spolu s kompoty meruňek a všeho možného. Teď už jsou jenom k snědku. V zemi je petržel a červená řepa, mrkev je dávno pokrájená v mražáku. Zbývá jen podzimní ovoce, švestky, jablka, hrušky a aronie. Vlastně se rok vydařil i přes dlouhý jarní nečas, úmorná letní vedra a sužující sucha. Jenom některým keřům a stromkům sluneční žár popálil listy, teď se ale pomalu začínají opět zelenat, zdá se, že léto přežily.
Procházky poli už dýchají podzimem. Sklizená, pečlivě, ba, úhledně zoraná políčka voní hlínou a naplňují celý kraj poklidem plným jakéhosi zvláštního, tajuplného podzimního štěstí a ve vší té sychravosti telpého bezpečí. Nad hlavou nám velkými oblouky rozvážně krouží káňata mezi jestřáby, krahujci a bezpočtem jiných dravců. Občas se snesou a v zorané hlíně uloví myš. Mračna kvíčal a špačků pročesávají s křikem zahrady, veverky okupují ořechy. Zem je plná švestek, hrušek a jablek, spadaných se stromů tak obtěžkaných ovocem, že se větve lámou přes to, že jsou poctivě podepřené. Ze zahrad se táhne vůně kvasu, pomalu se otevírají pálenice, dozrává první víno. Mám ráda podzim. Mám ráda i podzim plný plískanic bláta a mlh. Trochu mi ale chybí babí léto. V pátek nás trápila ještě extrémní, tropická vedra, v neděli na Sněžce sněžilo.
Čeká nás ještě zazimovat zahradu a pak Drakiáda. Přijedou děti a vnučky a já tuším, jak to opět dopadne. Vytvoří ty nejkrásnější draky, pak vezmou vnučky a maminky, vylezou slavnostně na kopec a zapíší se mezi účastníky. Holky nejspíš brzy utečou i s maminkami a s draky budou po kopcích lítat dědeček a tínkové. Já si pak s maminkami dám kafe, budeme tlachat u krbu a pozorovat oknem směšně pobíhající postavičky našich mužů, zatímco naše čtyři vnučky převrátí pracovnu, kde mají hračky, vzhůru nohama. Dědeček s tatínky dorazí utahaní, možná s rozbitými draky, ale šťastní.
Možná taky, že tam na kopci zjistí, že už jsou bez dětí a bez maminek a tak s jinými tatínky zaskočí na jedno do hospody. Možná tam pak ochutnají něco z letošní slivovice a večer si přinesou domů se zbytlky papírových draků i parádního slivkovýho draka.
28. 8. 2017
Je hodové pondělí a tentokrát je u nás Štěpánka. Je u nás sama poprvé, po prázdninách už bude školačka.
2. 11. 2018
Jak podivné je, či bylo toto léto, jak podivně začíná podzim! Tropická vedra náhle střídají dny nepříjemné, studené, mnohdy deštivé. Vlastně jen stěží nalézám chvíle, které lákají ven. Jsou dny, kdy sluníčko, sice hřeje a laská, doslova mě koupe v blaženém pocitu objetí paprsků něžých i vášnivých, avšak za chvíli mě svým žárem ubíjí, žárem tak žhnoucím, že mě zažene domů. Poté se ochladí ze dne na den, zprudka a tak moc, že se balím do bund a do tepláků a ven se musím nutit. Nejraději bych zatopila v krbu a zalezla pod peřinu.
Muž už třetí den kope brambory, jsou krásné, ale zem je tvrdá, jde to pomalu. Zahrada je plná slunečnic. Dýně jsou sklizené, leží na terase pod střechou, čekají, až je přeneseme do prádelny a okolo Vánoc zavaříme. Malá, oranžová hokaida jsou sklizená dávno, v kuchyni na okně vypadají vesele, teplo jim nevadí, mohou zdobit parapet dokud se nesní. Rajčatům a paprikám se kupodivu daří, sklenice s leči a protlaky už zaplnily pár polic ve spíži spolu s kompoty meruňek a všeho možného. Teď už jsou jenom k snědku. V zemi je petržel a červená řepa, mrkev je dávno pokrájená v mražáku. Zbývá jen podzimní ovoce, švestky, jablka, hrušky a aronie. Vlastně se rok vydařil i přes dlouhý jarní nečas, úmorná letní vedra a sužující sucha. Jenom některým keřům a stromkům sluneční žár popálil listy, teď se ale pomalu začínají opět zelenat, zdá se, že léto přežily.
Procházky poli už dýchají podzimem. Sklizená, pečlivě, ba, úhledně zoraná políčka voní hlínou a naplňují celý kraj poklidem plným jakéhosi zvláštního, tajuplného podzimního štěstí a ve vší té sychravosti telpého bezpečí. Nad hlavou nám velkými oblouky rozvážně krouží káňata mezi jestřáby, krahujci a bezpočtem jiných dravců. Občas se snesou a v zorané hlíně uloví myš. Mračna kvíčal a špačků pročesávají s křikem zahrady, veverky okupují ořechy. Zem je plná švestek, hrušek a jablek, spadaných se stromů tak obtěžkaných ovocem, že se větve lámou přes to, že jsou poctivě podepřené. Ze zahrad se táhne vůně kvasu, pomalu se otevírají pálenice, dozrává první víno. Mám ráda podzim. Mám ráda i podzim plný plískanic bláta a mlh. Trochu mi ale chybí babí léto. V pátek nás trápila ještě extrémní, tropická vedra, v neděli na Sněžce sněžilo.
Čeká nás ještě zazimovat zahradu a pak Drakiáda. Přijedou děti a vnučky a já tuším, jak to opět dopadne. Vytvoří ty nejkrásnější draky, pak vezmou vnučky a maminky, vylezou slavnostně na kopec a zapíší se mezi účastníky. Holky nejspíš brzy utečou i s maminkami a s draky budou po kopcích lítat dědeček a tínkové. Já si pak s maminkami dám kafe, budeme tlachat u krbu a pozorovat oknem směšně pobíhající postavičky našich mužů, zatímco naše čtyři vnučky převrátí pracovnu, kde mají hračky, vzhůru nohama. Dědeček s tatínky dorazí utahaní, možná s rozbitými draky, ale šťastní.
Možná taky, že tam na kopci zjistí, že už jsou bez dětí a bez maminek a tak s jinými tatínky zaskočí na jedno do hospody. Možná tam pak ochutnají něco z letošní slivovice a večer si přinesou domů se zbytlky papírových draků i parádního slivkovýho draka.
14. 12. 2020
Rok pomalu končí. A byl to těžký rok. Korona zamíchala vším, čím se zamíchat dalo, a dost podivně nám odkryla duše kamarádů. Víc, než bychom si přáli. I když - duše snad máme všichni Bohem stvořené, proto si myslím, že ty by měly být čisté a plné lásky. Že to jenom naše strachy a nereálné touhy, naše závislosti na hodnotách peněz, kariéry a všeho možného, naše ješitnosti, naše soutěživosti, naše nelásky a egoismy a kdoví co ještě, nám křiví charaktery.
|
