Všechno se změnilo - co teď?
24. únor 2022:
Tak jsem si chtěla psát deník - tedy zápisník. Vůli jsem mněla, ale skutek utek. Něco málo jsem napsala, pak jsme se přestěhovali na vesnici. Jsem tady šťastná, ale tak nějak není úplně o čem psát. Nebo spíše neumím slovy pojmout a předat onu tichou a nenápadnou, neokázalou poezii současného života, tak lišící se od poezie vřavy spěchajícího města plného lidí.
Tak nějak jsem s tím zápasila a do toho přišel "Kovid" a po něm začala válka. A všechno se změnilo už ani nevím, žije-li kolem mne poezie, tedy šťastná poezie. Navíc, to co mě děsí a bolí ani tak nejsou události samé, jako to, co se děje v srdcích mnohých, dobrých, i těch nejlepších přátel. Co se v nich ukázalo, co se v nich zrodilo, co v nich začíná nenápadně doutnat a já se bojím, že jenom čekat na jiskřičku, schopnou rozdmýchat požár zla.
Tak jsem se rozhodla psát o tom, jak to cítím a vnímám já.
Jaro 2022:
V půli ledna 2020 jsem ve svém zápisníku napsala: "Rok pomalu končí. A byl to těžký rok. Korona zamíchala vším, čím se zamíchat dalo, a dost podivně nám odkryla duše kamarádů. Víc, než bychom si přáli. I když - duše snad máme všichni Bohem stvořené, proto si myslím, že ty by měly být čisté a plné lásky. Že to jenom naše strachy a nereálné touhy, naše závislosti na hodnotách peněz, kariéry a všeho možného, naše ješitnosti, naše soutěživosti, naše nelásky a egoismy a kdoví co ještě, nám křiví charaktery."
Dál už jen mlčení. Vlastně pořád nevím co psát. Pak přišlo očkování a nakonec TA VÁLKA.
Dokonce volby uprostřed všeho toho dění, byť otočily po letech politikou do protipólu, nepřinesly žádné zvláštní emoce. Válka však ještě víc odkryla stíny a strachy, stejně jako bělostnou čistotu a krásu v našich duších a srdcích a jakoby jediným, naprosto nečekaným, rychlým pohybem dějin oddělila zrno od plev.
A já obávám, že to nebyla samotná válka, která mnohé duše zahnala do temnoty, ale ta šílená pátá kolona dezinformací, relativizací pravd, demagogií, polopravd a všech možných i nemožných odstínů nepravd, pravd pokroucených satanovou rukou, která vstoupila do myslí a srdcí duší zmatených a já se modlím, aby je Bůh uzdravil.
A přitom - copak já mohu v tom chaosu dezinformací říct: "Já vím, já jsem to dobré zrno"?
Prosinec 2022:
Pomalu končí rok a dezinformační, ale i ta skutečná válka, je čím dál šílenější.
A já si tak nějak stále více uvědomuji, jak těžké je milovat své nepřátele, ale jak moc je to zároveň nutné. Nejenom proto, že nám to přikazuje náš Pán, ale i proto, jak a jakým způsobem nás tato válka rozděluje.
Nemyslím si totiž, že bez všech těch dezinformací, demagogií, polopravd a pravd pokřivených, překroucených, zrelativizovaných a z kontextu vytržených, bychom mohli být takto a takovýmto způsobem rozděleni - a zmateni.
A ve všem tom zmatku, pokud se nenaučíme bez podmínek a dokonale milovat i své nepřátele i ty, kteří nám ubližují, pak se obávám, že jednoho dne je budeme nenávidět. A nejenom je, ale možná i ty, které dnes milujeme a kteří se v tom chaosu dezinformací ocitnou na opačném břehu pravdy a nepřipravené nás začnou odstřelovat argumenty svých pravd.
A přitom - jsem přesvědčena, že není na světě nic, co by dokázalo zraňovat, ničit a na kousky zcupovat naše duše - jako nenávist. Že není na světě nic, co by nám dokázalo tak strašně ublížovat a bolet nás - jako nenávist. Že není na světě nic, co by v nás dokázalo zabíjet veškerou radost, veškerý pokoj, všechnu moudrost, pokoru, lásku, všechnu naši schopnost rozlišovat dobré a zlé, i tu pravdu - jako nenávist. Že není na světě nic, co by nás tolik vzdálilo Bohu - jako nenávist.
Ale musím dodat to nejdůležitější. Milovat neznamená s milovaným žít, vždy s ním souhlasit, schvalovat, či omlouvat všechny jeho činy, pokud jsou zlé. Mohu, a asi i musím, všechny jeho nectnosti, postoje, chování, zločiny a hříchy nenávidět, ale onoho hříšníka a zlovolníka, přes všechny jeho nepravosti milovat.
Srpen 2023:
Šílené. Uplynulo půl roku a upozornil mě na to až administrátor WebSnadno. A je to fakt půl roku a já si denně říkám: "musíš něco napsat", ale pak to prokrastinuju a nakonec nenapíšu nic.
Doba je divná a já přestávám chápat to, co jsem vždycky tak skvěle chápala, nebo si to spíše, ponořená v hloupé pýše, proti níž marně stále a dokola bojuji, pouze myslela. Takže možná spíše začínám chápat, jak jsem nerozuměla ničemu a nikomu a vlastně tím pádem netuším, jak bych mohla psát a moudra rozdávat, když sama vím, že jsem tak nějak v lidech a vztazích jako tápající mimino.
VÁLKA pokračuje. Nezažila jsem tu druhou scětovou, takže jsem si naivně myslela, že lidi nějakým způsobem spojí. A ono naopak. A já netuším, zda to tak bylo i v té druhé světové, i v té první a v jiných válkách. Vlastně nejenom válka, ale i ten Covid, by měl v lidech probudit vzájemnost, soucit, obětavost, milosrdenství... stejně jako požáry, povodně, vichřice, tornáda, zemětřesení.
Jenomže jsou tady sítě a v nich a skrze ně a skrze média i válka informací a dezinformací, demagogií, polopravd, překroucených pravd i vyložených lží, manipulací a intrik. A tak vlastně ten úžasný pokrok, který dal lidem možnost VĚDĚT co se děje, spojit je a informovat je, se tak, jako tolik krásných a užitečných vynálezů člověka obrátilo proti nim v podobě naprostého chaosu dezinformací. A tak, místo aby lid byl formován dostatečnými informacemi, je naprosto deformován spoustou desinformací.
Listopad 2023:
Zvykáme si. Na válku, na pohromy, na cizí neštěstí, na smrt. Něco v nás, vlastně nevím, zda v nás, ale ve mně, jakoby zamrzlo. Už mě neděsí války a boje a všechny ty šílenosti ve světě tolik jako dřív, ba dokonce ani tak, jako způsob, jakým je všechny vnímám, jakým je prožívám. Jak otupěl můj soucit! Bože pomoz mi, pomoz nám, vlej do nás, prosím, znovu lidskost, lidskost se vší láskou, se vším soucitem, se vším, s čím jsi nás stvořil a čím jsi nás zušlechťoval. Zbav nás všeho našeho sobectví a vší lhostejnosti. Prosím.
14. 10. 2023:
V létě zemřela "Adélka" Jarka. A v říju Vieročka. Švadlenka Vieročka. Založila nás. Nás, Adélky, pár pletařek a háčkařek. A organisovala nás. Co máme plést, co háčkovat, pro koho a kam. Nedonošeňátkům chobotničky dávno před tím, než se o nich začalo psát a než vzniklo Nedoklubko. A čepičky a ponožky a ponožky důchodcům .... Tolik milovala svět, život, lidi a nás všechny, tolik milovala mít nás všechny pohromadě. A pak odešla - nečekaně a náhle. Odešla pohřbena v úzkém kruhu rodinném a my se s ní nerozloučily ani v kruhu Adélek.
Nikdy jsem si nemyslela, že moje víra mě tak vzdálí těm, které nosím v srdci.
Pro mě Vierka i po smrti stále je a nepředstavitelně trpím tím, že Vierušku, která tak milovala mít okolo sebe spousty přátel, která by se pro každého z nás rozkrájela, která by za každým z nás utíkala třeba až na konec světa, kdyby ho potřeboval, tu Vierušku jsme nechali v jehích nejtěžších chvílích odejít bez rozloučení a v naprosté samotě.
Pro Adélky bez Víry jsem bestie, která po Vieroččině smrti a zjištění, že pro nás pohřeb nebude, vymejšlí setkání a kytice a kdoví co ještě. "Když Vierka ještě ani není v zemi a my se s tou skutečností ještě nesrovnaly".
A já stále vidím tu dušičku plnou lásky ke všem, jak opuštěná čeká. Protože Vieročka milovala velkolepost, milovala focení a oslavy a určitě by si přála i velkolepý phřeb se všemi svými přáteli. Koukala by na nás, poslouchala by nás a byla by šťastná tou naší láskou.
Vieročko, milovali jsme tě a milujeme tě všichni. Jenom každý znás vidí ten konec života jinak.
16. 10. 2023:
Přemýšlím. Kdysi jsem i já byla nevěřící. Ateismus mých rodičů byl až fanatický a když jsem, už jako dospělá, potkala v práci prvního a na dlouho jediného věřícího člověka, můj údiv neznal mezí. Jeho víra se mi jevila jako víra dítěte ve vodníka v potoce pod mostem. A kdybych tehdy potkala kněze, byla bych si jista, že ve skutečnosti v Boha sedícího na obláčku, jak mi to vtloukala do hlavy maminka, ani on nevěří. Že to jenom předstírá, neboť je to jeho práce.
Ale byla jsem pokřtěná a tak jsem, v oné předlouhé době, kdy jsem byla nevěřící, svůj život, zdá se, vždy žila s Bohem. Moje cesta k vědomé víře pak byla spletitá, dlouhá, vláštní, a dá se říci i dobrodružná. A nakone právě ta věda, díky níž mě jako dítě maminka přesvědčila o nesmyslnosti víry a nemožnosti Boží existence, právě ta věda mě k víře v jediného, vlastně trojjediného Boha nakonec opět přivedla. Zejména fyzika, jí podobné vědy, ale i jiné vědy - jenomže ne vše lze vysvětlit, zejména ne tomu, kdo těmto vědám nehoví. A ještě hůře tomu, kdo nechce rozumět neboť má na víru svůj názor.
Ne, nechci nikomu vnucovat víru. I když z mého pohledu je šílené, dívat se na člověka bez víry a mlčet. Jako bych potkala dítě, které trpí tím, že ztratilo rodiče, věděla, kde jeho rodiče žíjí, věděla, jak své dítě zoufale milují a mlčela - protože vím, že mi to dítě neuvěří. Jenomže tento můj dojem je pro člověka bez víry děsným a naprosto hloupým plácáním. A tak nevnucuji a mlčím. Ze strachu, že jakákalov snaha "šířit radostnou zvěst" v dnešní době, v době plné intrik, manipulací, demagogií, lží, dezinformací a polopravd by bylo každé mé slovo nejenom k smíchu, ale naprosto kontraproduktivní. A bojím se, že se v tomto nemýlím.
Nabízí se mi však logická úvaha:
Pokud můj milovaný Bůh neexistuje, pokud smrtí všechno, i duše i myšlenka i pocity i vjemy končí, pak Víra ničemu a nikomu neublíží. Pouze se nesplní to, co po svém konci očekávám. Jelikož však už nebude nic, nemusí mě to trápit.
Pokud ale Bůh i život věčný existují, pak svým postojem k víře ubližuji nejenom jemu a všem, kteří z tohoto světa odcházejí, ale i sama sobě.
12. 06. 2024:
Neuvěřitelné. Čím jsem starší, tím rychleji mi čas utíká. Přitom jsem pomalejší a pomalejší. Vlastně - to je možná ten důvod. Čas vnímám podle toho, co stačím udělat, ale ne podle toho, kolik minut, dní, měsíců, či let doopravdy uplyne. Děti jsou divoké, chvíli neposedí a měsíc se jim zdá nekonečný. Já udělám za den tak málo, že se v těch dnech, týdnech a letech pomalu ztrácím. Skončí pondělí a je tu zase, je podzim a najednou je léto, ale o rok později. A tolik se událo mezi tím, já však toho udělala tak málo. Můj čas a čas světa se pomalu rozchází.
Kdysi jsem si plánovala jednou napsat kniho o všem, čím jsem žila - zdálo se mi to zajímavé a krásné - tedy ne to psaní, ale to, co se s mým životem míjelo. Teď už se má cesta pomalu uzavírá, asi je na čase začít. Jenomže - už mnohé zapomínám. A taky jsem poznala osudy tolika lidí, že ani nevím, zda je ten můj něčím zajímavý. Nevím ani zda může můj příběh někomu přinést nějaké dobro, kdyby o něm četl a navíc si nejsem jistá, jestli by vůbec někoho zajímal. Vždyť na pozadí současného světa možná ani zajímavý není.
A ani nevím jak začít, jak pokračovat a kde vzít dostatek času, kterého by tuším nebylo málo. Přece jenom nejsem spisovatel - za to se všem spisovatelům omlouvám, ani oni přeci nepíší z vody, i oni, věřím, nemalý čas ke psaní potřebují.
|
